Na LGW? pravidelně přichází koncert, po kterém už nepotřebujete vidět žádný další. Právě takový pocit vyvolalo vystoupení Arooj Aftab, která zpívá o ztrátě, lásce a prázdnotě. „Album Vulture Prince a zejména jakési protoreggae Last Night jsem poslouchal na jaře docela často, na koncert jsem byl zvědav. A dostal jsem… všechno.” Už v neděli v Arše.

Prachatice na tři dny ožily s Viva Moody Moon Noize. Spojení s místním spolkem Živá vila přineslo tři nabité dny, víc než dvacet hudebních vystoupení, několik stovek návštěvníků  bohatý doprovodný program. Podívali jsme se na historické hradby, do magického kostela sv. Petra a Pavla, svébytného nočního podniku Byblos a samozřejmě dovnitř i na zahradu funkcionalistické Kralovy vily. Galerie zachycuje páteční a sobotní část festivalu.

Na táborskou Transformu jezdím už pět let, a tak vedle momentálního zážitku, který je vždy unikátní, můžu sledovat, kam se festival vyvíjí. Loni jsem psala, že se rozrůstá nebo spíše prohlubuje více dovnitř, tedy soustředí se na prostředí Cesty a v posledních třech letech také Křižíkovy elektrárny. Letošní ročník vykročil opět do dalších míst a směrů, vrátil se výstavní a přednáškový program do Trafačky a zde se napojil na tradiční Vozovou hrotbu, tedy aktivity zaměřené na skateboarding. Dalším festivalovým bodem se pak stala stará sýpka ve čtvrti Měšice, kde bylo možné vidět tři patra zaplněná díly různých výtvarných umělců. 

Transforma 2022 zachycená analogovým fotoaparátem Václava Macha – umělci, kulisy, lidé. I love Cesta. 

Zeptali jsme se pořadatelů multižánrového festivalu Luhovaný Vincent, co pro ně letos bylo to nejpovedenější nebo co je nejvíce oslovilo. Odpovědi pestré a šťavnaté jak okolní luhačovický les. 

Do Luhačovic za uměním, zvučícími prameny a překonáváním hranic. Dvanáctý ročník zaštítilo téma Přes čáru a dramaturgie tak ohledávala překračování hranic. Vedle obecnějšího pojetí vycházejícího z problematiky rozdělené společnosti, ať už na základě rozdílných názorů, politických idejí, genderu či náboženských přesvědčení, šlo o „narušení“ dělicí linie přímo v Luhačovicích. Bylo krásně.

V sobotu 4. června se ve Vrbně pod Pradědem ve skate parku v prostoru bývalých skláren konal již čtvrtý ročník s láskou vyfoukaného festiválku Fajfr Štýl Fest #4. A po dvou covidových letech, kdy musel probíhat v září, letos opět otevíral léto, tak jak bylo vždy původně zamýšleno.

Fajfr Štýl, ač se tak od začátku prezentuje, už není jen večírek od pár kamarádů pro další kamarády. Je to jednodenní fragment třpytící se ve světle dlouhodobého procesu a rozvoje mladé kultury a současné společnosti umělecky i organizačně aktivních lidí, kteří se podporují navzájem. Cítím to pokaždé, když při sledování jediného koncertu, dramaturgie nebo celého festivalu začnu přemýšlet o tom, co se za poslední roky navzdory různým překážkám, s nimiž nebylo vůbec snadné se vyrovnat, podařilo současné generaci vytvořit.

Showcase v přímořském Brightonu patří k největším svého druhu v Evropě, přes čtyři stovky interpretů se v průběhu čtyř dnů představí na desítkách venues rozmístěných po celém městě. Postbrexitová Anglie tady na jihu ukazuje Evropanům svoji přívětivější tvář.

Příchod jara a začátek festivalové sezóny – symboly Donaufestivalu, který se po dvouleté pauze vrátil do starých kolejí s víkendovými termíny na přelomu dubna a května. Místo, kam se vždy rád vracím nejen proto, že je to z Brna pod tři hodiny cesty vlakem (narozdíl od Prahy), ale především kvůli dramaturgii, která prezentuje aktuální jména současného umění s důrazem na performance a elektronickou hudbu, to vše v prostředí historického maloměsta pod vinicemi, jež festivalu dávají specifický ráz a (v kontrastu s ostatními hudebními festivaly) zdánlivě zpomalují plynutí času.