Czech It: Metastavy

Metastavy Metastavy

Mé první setkání s Metastavy proběhlo na více než nepravděpodobném místě – uprostřed nákupního střediska. Zhrouceně jsem seděl na místě vymezeném pro znavené jedince a čekal na zbytek rodiny. Repetitivní podkresovou hudbu v obchodě náhle přetnulo něco zcela odjinud, rapovou kadencí pronášená slova „Na Národní třídě se nepláče / ulice, která lemuje noci / noční ptáče, kam doskáče?“ způsobila okamžité propadnutí hudbě i slovům. Instantní zamilovanost, nešlo couvnout, potřeboval jsem slyšet víc.

Šlo o singl Národní, který mi učaroval svým nábojem a nesmlouvavým textem a vyšel na debutu Metastavů Až vyrostu z roku 2019. Ten kapele přinesl nominaci na Cenu Vinyla v kategorii objev roku. Šlo tehdy na české scéně o zjevení, které tady nemělo obdoby jak hudebním žánrem, tak upřímností vklíněnou mezi texty. Ač byly Metastavy rychle zaškatulkovány do šuplíčku rap/jazz se soulovými prvky, jednalo se snad až o příliš zjednodušující kategorizování, které nepostihlo, o čem hudba této čtveřice je. Až vyrostu v sobě na ploše necelých 30 minut koncentrovalo pocity mladého člověka snažícího se přežít v marasmu doby a života ve velkoměstě. To samo o sobě nepůsobí jako výjimečný námět, ale citlivost, s jakou Metastavy tyto příběhy podávaly na pozadí těkavých bicí a roztáhlého zvuku saxofonu, byla právě onou ingrediencí navíc. Když jsem vyrůstala a poslouchala hudbu, tak se mi vždycky líbila hudební stránka, ale zároveň i upřímnost za ní. Že lidé sdělují dalším lidem, které neznají, skrze médium hudby, ty opravdové emoce. A měla jsem takovou poučku, že hudba nutí člověka cítit pocity, a když se zhudební text, tak cítí ty myšlenky, což je něco, co mě na tom láká – tvořit texty i hudbu,” uvedla Anna Hokešová, srdce Metastavů, v rozhovoru v Českém rozhlasu. Vztáhnout se k této citlivosti a jemnosti je pro posluchače lákavě jednoduché.

Anna za mikrofonem a klávesami pojmenovávala běžné každodenní situace s lehkým nádechem nostalgie a chutí se ještě naposledy dotknout něčeho prchavého, co tu ještě před chvíli viselo na vzdálenost paže. Ne že by tu nikdo předtím nedělal nic podobného, jejich tvorba v lecčem navazuje na projekt Jana Boroše Čáry života, v jehož koncertní sestavě koneckonců Anna hrála na klávesy, který na svém zatím jediném albu Stínítko postihoval podobnou škálu pocitů a emocí často vnitřně rozložených mileniálů, byť v jeho případě vše stálo za hradbou jemných metafor a narážek.

Písně Metastavů jdou naopak přímo k věci, nezdržují se zbytečným patosem, nepůsobí jako klišé a ve formě nezadržitelného proudu myšlenek jdou přímo k posluchači: „přece mě něco v hlavě tíží / třeba, že lidi k nesmyslům vzhlíží / než, aby se naučili pořádně sblížit / žijem od rána do noci, kolotoč nemíří / nikam, jen konec se postupně blíží“. V rozhovoru pro Českou televizi ke své tehdejší tvorbě Anna uvedla: „Zvlášť v naší zemi mi přijde, že se děje spousta věcí, o kterých nikdo nemluví a nikdo je nedokumentuje. V textech jsem chtěla naše prožitky a stavy trochu zakonzervovat.“ Onu zvláštní vyčerpanost z určitého nepochopení jedné generace a její nejistoty zachytila s upřímností jejím textům vlastní hned v jednom z prvních textů napsaných pro Matastavy, ve skladbě Říkají: „a spoustu rad je převzato / co teda dělat aby to stálo za to / prej co tě baví, co tě neunaví / to je to pravý, to je to správný / ale co když ani to nevím / a už vůbec nemám s kým,“ kde popisuje dobře známý pocit člověka pod palbou dobře míněných rad, které nicméně jdou proti jeho osobním touhám, které se teprve sám snaží zformulovat.

Změny patří k životu a loňskému druhému albu Žhnoucí ticho, přicházejícímu po čtyřech letech od debutu, tak předcházely změny. Kapelu opustila Ursula Sereghy, stojící u prvního alba za saxofonem a synťáky, která se rozhodla věnovat vlastní tvorbě a vydala oceňované nahrávku OK Box. V kapele ji nahradila Ashley Abrman, která usedla za klávesy. V upravené sestavě, kdy z ní společně s Ursulou zmizel zvuk saxofonu, se jejich projev zklidnil, ubylo jazzových prvků a dostavil se naopak více ambientní a popový sound. Jako by najednou už nebylo nutné říkat tolik, lepší je se schoulit pod deku a v klidu si spolu do ticha pomlčet. „Tou hudbou se dá vytvořit moment, kdy na koncertu bude 100 lidí, všichni budou potichu a kontemplovat nad pocity, který ví, že ti ostatní zažili. Když se to povede, tak je to hrozně krásný,” zmínila Anna při vydání desky v už zmíněném rozhovoru v ArtCafé. 

Žhnoucí ticho nevzbudilo takový povyk jako debut, ale i to sedí k celé loňské nahrávce, která jako by chtěla být klidnou kotvou v rozbouřené realitě světa kolem. Nejvýraznější změnou je téměř úplná absence svižného přednesu Anny, který nahradil její zpěv opřený místy o vokál Ashley, přičemž tento posun jde příhodně ruku v ruce s vývojem hudebního projevu kapely, který taktéž doznal umírnění. Pracuje se zde záměrně s tichem, album plyne až v zenovém tempu a působí tak nakonec jako meditace. Výsledek tak může místy znít až unaveně, jako by se zvuk k posluchači dral skrze neurčitý uspávající opar. Taková razantní změna u části publika mohla vyvolat nostalgii po zvuku zakousávajícímu se do hrany prostřednictvím saxofonu a textech útočících od první sekundy. Zároveň – a to je snad nejdůležitější – zůstává to hlavní z esence kapely, tedy ona schopnost citlivě a přesně vystihnout určité životní momenty a nálady, které sdílí většina z nás, jen k tomu teď stačí méně slov. „Nejhezčí reakce byly, že jsme pomohli lidem s rozchodem a zároveň prožít nějakou část života. To je pro nás důležitý,” dodávají Metastavy a potvrzují tím, že Žhnoucí ticho je především o vzájemné radosti ze společného hraní a možnosti sdílet hudbu a s ní spojené pocity s kýmkoliv, kdo se do nich chce ponořit.

Metastavy pokřtili nové album začátkem loňského dubna v intimním prostředí Vily Štvanice. „Na křest vzpomínáme hrozně rádi. Mělo to takový rituální nádech, kdy jsme se vyhnuli křtu alkoholem a Ursula vymyslela, že se bude křtít tichem a ohněm. Přišli naši kamarádi a byl to zkrátka krásný večer!“ vystihuje skupina atmosféru při uvedení desky, jejíž kmotrou byla právě Ursula, kterou pojí s Annou dodnes přátelství a která půjčila kapele studio při nahrávání druhého alba. To už ze své podstaty volá po menších „obývákových” koncertních místech, a právě v komorních vystoupeních spočívá velká síla Metastavů, neboť dodává jejich hudbě další dimenzi. Sám v tomto ohledu nejraději vzpomínám na jejich koncert na brněnské Kafaře. Malý intimní prostor s barokní dřevěnou podlahou, přibližně tři desítky lidí a tlumené osvětlení, v rámci něhož hudba a Aniččin jemný deklamační projev uvedl všechny do transu, ze kterého neměl nikdo touhu se probouzet.
Metastavy, Kulturní fara – Kafara, Foto Marek Reinoha Metastavy, Kulturní fara – Kafarafoto: Marek Reinoha
S novou deskou zvládla kapela během roku slušnou porci koncertů, během níž došlo k poslední personální výměně, kdy baskytaristu Marka Pacha vystřídala Kateřina Vacková. Co chystají tento rok, poodkrývají zatím jen zlehka: „Plány se neprozrazují. Každopádně bychom rádi pracovali na tom, abychom pořád byli kapela, co je ráda spolu, což je to hlavní, a abychom se měli pořád rádi a rádi spolu hráli.”

Dodnes mi není jasné, jak se hudba pražské alternativní formace dostala do playlistu obchodu s fast fashion, ale zpětně mohu být vděčný osvícenému zaměstnanci za otevření obzorů do nových snových krajů. Bez něj bych byl možná ještě dlouho ochuzen o výlety do zamlžených obrazů všedních dní, kde se nakonec rozjímá nejlépe. „Z oken stéká dech / já do něj prstem kreslím obrazce“. 

    vychází za podpory
    EEA and Norway grants
    Ministerstvo kultury ČR
    Nadace Český hudební fond
    NADACE ŽIVOT UMĚLCE

    Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.