Jedna klapka, druhá, kontrolovaný a soustředěný výdech do útrob saxofonu osázeného několika mikrofony a v Arše je rázem zřejmé, že se začíná rodit magie. Avantgardní saxofonové koláže vystupují z působivé hry světel, mlh a stínů, jejich variované repetice působí podivuhodně a zvláštně omamně a mně hlavou bezděčně bleskne: Tohle je ten pravý epic sax guy.
Byla to zřejmě ona nenápadná vlnivá choreografie Bendika Giskeho, koordinující proud a rytmiku jeho sugestivních abstraktních melodií, které mi daly vzpomenout na kultovní internetový meme moldavského saxofonisty z Eurovize. Norský zvukový mág s ním kromě saxofonu v rukách pochopitelně nemá zhola nic společného. Giske je jinde. Hudebně, koncepčně, umělecky. Giske je propojení archetypální domorodé hudební tradice s Berghainem, naživo umocněné výrazným performativním aspektem. Recitál beze slov. One man show.
Člověk doma může Giskeho poslouchat nesčetněkrát, ale teprve naživo ocení, co se svým saxofonem dokáže. Spanilá imaginativní jízda startuje z jazzových základů, ale celá se odehrává v ambientních zvukových clonách s nádechem techna. Klapání prstů v různých intervalech, amplifikované cíleně namířenými mikrofony, zajišťuje drásavě tepající rytmiku jeho jinak spíše táhlých pohlcujících skladeb. Z mechanických ruchů nástroje dělá záměrný prvek hudebních kompozic. Na ně pak nabaluje místy cinematické, jindy zase abstraktní dronové plochy a stěny, které by mohly mnozí elektroničtí stavitelé závidět.
Giske nepotřebuje samply ani pomocné berličky syntezátorů. Chytře umístěnými mikrofony podél svého saxofonu zachycuje nejen hlavní melodie, ale i sebemenší šelesti, čímž vytváří iluzivní dojem proplétajících se melodických linek. Tam, kde by jiní využili nástroje tři, si Giske vystačí s jedním.
Jeho vystoupení je skvěle vygradované, pečlivě a účelně budované. K tomu nemálo dopomáhá hra světel a mlhy v podání Theresy Baumgartner, která je možná trochu owerwhelming, ale nepůsobí samoúčelně. Giske, performující v kožené sukni s dlouhým rozparkem, díky ní promyšleně umocňuje umělecký zážitek. Většinou se nechává utápět v záplavě paprsků a dýmů, z nichž jen tu a tam nechá vyplout svou siluetu či část těla. Snad aby připomněl, že je to on, kdo za celým tím zvukovým inženýrstvím stojí. Odhalit se nechává jen výjimečně, když potřebuje do publika vrhnout svůj vděčný úsměv či polohlasně vznešený dík, neboť cítí, že „jeho Pražané mu rozumí”.
V Arše se nenápadně a nečekaně zrodil jeden z nejzajímavějších tuzemských koncertů tohoto roku. (tf)
Bendik Giske + Marta de Pascalis, Praha – Archa+, 10. 4. 24
