Beseda: 30 let přátelství

Stojím před dilematem, jak vlastně zpracovat reportáž z festivalu, který je pro mnoho lidí takovým velkým společným setkáním. Slyšela jsem tolikrát, že Beseda není o line-upu nebo velkých jménech, ale hlavně o kamarádství. Je tím místem, kde budou úplně všichni. Tedy ten okruh kolem každého z nás, který znamená „všechny.“ Na druhou stranu jsem jela na Besedu jako odborná veřejnost, hm, takže zhodnotit festivalovou dramaturgii, atmosféru a jak to celé šlapalo, jeví se jako povinnost. Zkusím to vzít z obou úhlů pohledu.

Pospíchám, najdu si pěkné místo u lesíka, a rychle vybalím stan. To už začíná pomalu hrát první kapela dne, Hello Incognito. Tedy do určitého momentu mám za to, že jde o písničkáře Olivera W. Quinna, pak ale přichází překvapení, když po pár sólových skladbách nastupují na pódium známé tváře. Billow, sinks, Nichi Mlebom, atd. Kamarádi a tak trochu superskupina. Hudebně krása, jako easter egg super. Na hlavní stagi se představuje Marjari, písničkářka z Budějovic, která Áčko spolehlivě utáhne. Letos se stala vítězkou Startéru a naživo se velmi vypracovala. Příjemný pop s ženským vokálem a feelingem indie kytarovky.

V podvečer přichází čas na Hothouse. S ohledem na to, kolikrát naživo jsem je letos viděla, mohla bych skoro natáčet kapelní dokument. Uprostřed setu dorazí Štěpán a je tu další objetí. Skoro by pro mě festival mohl i skončit tímhle koncertem a vůbec by mi nevadilo vážit cestu tam a zpět jen na tak krátkou dobu. Ale Beseda toho má nachystáno ještě mnoho...vždyť je to teprve začátek.

Ahoj – tady je to místo. Odpouštím si už vícekrát naživo viděné Berlin Manson na Céčku a volím neuvěřitelný svět Berta a jeho přátel. Je mi fajn. Jeden známý stojí v davu na koncertě, kam se odebral snad na můj podnět po debatě, jestli Bert and Friends jsou recese nebo je to real. Při Plodech moří nevěřícně kroutí hlavou, ale přece zůstává...já to říkala. True story.

Co ještě vypíchnout z pátečního večera? Tábor jsem viděla naživo snad jen online v době covidové, jejich temné písně a instrumentální zručnost daly vzniknout opět intenzivnímu hudebnímu zážitku na Béčku. Z britského dua O. jsem měla pocit, že jde o dva lidi, kterým dělá opravdu velkou radost spolu vystupovat. Souhra bicích a velmi progresivního způsobu zacházení se saxofonem v prvním momentu upoutala, trochu mi ale chyběl skladatelský element, aby si dvojice udržela mou pozornost. Další topkou byli Orient, u nichž se potkává mnoho žánrových vlivů skrze jednotlivé členy kapely i autorské schopnosti vytvářet melodické písně.

Na Besedě mě vždycky baví ranní vyprošťovací polévka – tentokrát opět nezklamala. Méně už jsem byla letos nadšena z písničkářského probuzení. Co se týče soutěže, dost záleží na přihlášených, v minulosti jí prošli třeba Barbora Hora nebo právě Hello Incognito. Soutěž písničkářů je prostě tradice, která k Besedě patří asi tak jako ke Slovácku kroje, cimbálka a slivovička.

Sobota, to je trocha toho festivalového obžerství, grilovaná makrela, už tak třetí pistáciová palačinka a o půlnoci vše vrcholí luxusním kvašákem z posledních zásob kamaráda. Nejdřív mi to přijde jako úplný nonsense jíst kyselou okurku takhle pozdě a při setu amerických Special Interest. Pak si dá Štěpán a dám si i já. Síla kolektivu.

Pankáči z New Orleans hrají čím dál zběsileji a jejich dancepunkové groovy rytmy protínají hardcorové riffy a rozhněvaný řev Alli Logout. Je to podruhé toho dne, co Béčko rozezní opravdu hlučný soubor. Vrcholem sobotního programu je však pro mě slovenská Besna, hrající ještě za bílého dne. Zpěvákova kapuce připomíná černou kápi. Je to přesně ten překvapující festivalový objev, kapela, kterou potkávám živě poprvé a svým koncertem mě zcela odstřelí. A to vlastně metal prakticky skoro neposlouchám.

Viděla jsem ještě pár dalších dobrých koncertů, zastavit se u každého by znamenalo protáhnout tenhle článek na dvojnásobnou délku. Sebevědomá a radosti plná show mladého elektronického producenta Badfocus na Céčku, tradičně skvělá Aiko, která žije v Londýně a klade dost velký důraz na svou stage performance, instrumentálně zručné duo Šimanský/Niesner k odpolednímu posedávání v trávě, emotivní a soustředený set táborských Kalle...a taky headliner festivalu, irští The Murder Capital, kteří po několikahodinových peripetiích cestou do Tasova, kdy je zradil jejich tourbus, nakonec uzavírali hlavní stage v doprovodu bouřky. Ta kolem půlnoci udeřila přímo nad areálem festivalu.

Bylo i pár momentů, kdy jsem postávala mezi dvěma stagemi a nechápala nic. Nadšení z dua P/\ST a set DIY popaře MAT123 důrazně vyhajpovaný Karlem Veselým v živém podcastu Rapspot. „Musíš to přijmout,“ říká Štěpán. No nevím, raději dávám za pravdu Michalu Kaščákovi, že hudební vkus je prostě dost indiviuální záležitost.

Když se nad tím vším zamyslím znova, je zřejmé, že letošní Beseda se pro mě obešla bez velkých jmen, i těch zahraničních (snad až na jednu/dvě výjimky), a nejvíce času jsem strávila před stagí B. To ale nijak nepopírá schopnost dramaturgického týmu Besedy stvořit vyvážený program, kde si většina návštěvníků najde to své. Co se týče zahraničních kapel, ty letos určitě nebyly důvodem mojí cesty na festival, ale dodnes obdivuju tah dramaturgie z ročníku 2021, kdy organizátoři zrušené britské headlinery obratem nahradili koncertem vynikající polské Brodky. Škoda, že jsem u toho nebyla.

A ještě jedna věc stojí k letošnímu ročníku stojí za zmínku. Snad jsem byla všímavější, protože šlo převážně o tým, který dobře znám. Nasazení všech, kteří se na letošní Besedě podíleli, bylo obdivuhodné a velmi srdcové. Mladí lidé pobíhající hlavně v backstagích jednotlivých scén věnovali akci velkou péči, a to i při náročném zakončení festivalu v prakticky nepřetržitém dešti a vrstvách bláta. Ale řekněte, ze kterého post-festivalového rána vás vytáhl traktor?

Beseda, Tasov u Veselí nad Moravou, 4.–5. 8. 23